Cín patří mezi prvky, které zná lidstvo už od nepaměti. Zmínky o cínu jsou i v prvních knihách Starého zákona. Výroba cínu se datuje již do let okolo 3500 př. n. l. Jedná se o stříbřitě bílý, nízkotající, měkký, kujný kov. Je nejedovatý a odolává povětrnostním vlivům. Známá je jeho slitina s mědí - bronz.

V zemské kůře není cín příliš rozšířeným prvkem, jeho množství lze srovnat s rozšířením uranu nebo bromu. Ryzí cín se v přírodě nenachází, jeho nejdůležitějším minerálem je kasiterit (cínovec - SnO₂).
V Česku jsou s těžbou rud cínu spojeny Krušné hory - obec Cínovec.

Získání kovového cínu z rud je poměrně jednoduchý proces, díky tomu je cín jako kov známý lidstvu už od pravěku. Jde jen o prostou redukci rud cínu žhnoucím uhlím. Následuje proces čištění vzniklého cínu od příměsí - toto se děje proháněním vzduchu roztaveným cínem.

Odolnosti cínu a jeho zdravotní nezávadnosti se využívá v potravinářství, kde se cín používá jako ochranná vrstva při výrobě konzerv. Velké množství cínu se zpracovává na nízkotající slitiny, především pájky. Dříve se cín využíval na výrobu předmětů pro běžné použití - cínové poháry, mísy, cínoví vojáčci.

Cín existuje ve několika allotropických modifikacích. Za běžné teploty je stálá jeho kovová modifikace, kdežto při nízkých teplotách se může přeměnit na kubickou modifikaci. Přitom dojde k rozpadu materiálu vyrobeného z cínu doslova na prach. Toto je známé jako cínový mor.
Při ohýbání kovového cínu je slyšet typické křupání.
Jeden ze způsobů výroby tabulového skla je jeho lití a pomalé tuhnutí na hladině roztaveného cínu.