latinský název Plumbum je převzaté z řeckého označení pro olovo

Olovo patří ke kovům, která zná lidstvo už od nepaměti, zmínky můžeme hledat už v prvních knihách Starého zákona. Jde o velmi měkký, těžký, nízkotající kov modrošedé barvy. Jeho sloučeniny jsou velmi toxické. Z chemického hlediska jde o poměrně odolný materiál.

Olovo je nejrozšířenějším těžkým prvkem v zemské kůře. Olovo v elementární podobě se vyskytuje v přírodě velmi vzácně, nejdůležitější olověnou rudou je galenit (PbS), dalšími minerály jsou verusit (PbCO₃) a anglesit (PbSO₄). Olovo často doprovází rudy zinku a stříbra.

Olovo se vyrábí nejčastěji z galenitu. Neprve se praží za vzniku PbO, který se následně redukuje uhlíkem v peci. Surové olovo se následně čistí od jiných kovů jejich opatrnou oxidací. Čisté olovo se následně získává elektrolýzou.

Olovo se ve velké míře zpracovává na elektrody olověných akomulátorů. Z olova se také vyrábějí různé nízkotající slitiny, především pájky. Dříve se také olovo využívalo k výrobě tetraethylolova - přísady do benzínu. Kvůli toxicitě olova se dnes od jeho použití upouští.

Starověcí Římané používali olova jako běžného konstrukčního materiálu, mimojiné i na nádobí a vodovodní trubky. Jedním z důvodů zánuku Římské říše může být i chronická otrava obyvatelstva olovem.
Většina olova vznikla jako stabilní produkt radioaktivního rozpadu těžších prvků.